Luděk Pik


Luděk Pik

Do historie města Plzně se velmi výrazně zapsal sociálně demokratický politik Luděk Pik. Narodil se v Praze 18.5.1876. Po ukončení obecné a měšťanské školy začal se učit typografem. Zaměstnavatel brzy poznal, že zdravotní stav čtrnáctiletého chlapce není dobrý a proto doporučil otci, aby se Luděk vyučil jinému řemeslu. Otec jej dal vyučit holičem. Zklamaný a nespokojený Luděk z učení několikrát utekl.

V době po vyučení se mladý Luděk Pik věnoval intenzivní práci v dělnických odborech, velmi často byl zatýkán a předváděn na policejní ředitelství. V dělnické akademii , kde absolvoval národohospodářský kurs, se setkal s profesorem Masarykem. Toho mladý a obratný diskutér zaujal natolik, že mu umožnil navštěvovat univerzitní přednášky ze sociologie a filozofie.

Pik se dostal poprvé do Plzně v roce 1896 se svým bratrem Maxem, vyučeným zlatníkem. V pozdější době rád vzpomínal na svou první návštěvu města, na to, jak pod vlivem nepěkných zážitků v Berouně napsal svůj první příspěvek do Západočeského posla lidu . Na lavičce v sadech u Vídeňské kavárny jsem napsal článek o zlořádech v berounské stravovací stanici . . Článek skutečně vyšel a v Berouně se podmínky podstatně zlepšily.

Natrvalo se Pik usadil v Plzni v roce 1901, kdy se stal redaktorem sociálně demokratického deníku Nová doba . V srpnu 1902 se oženil s dcerou zakladatele sociální demokracie Antonína Němce s Arnoštkou Němcovou.

V roce 1907 byl zvolen poslancem říšské rady ve Vídni za Rokycansko, Zbirožsko a Březnicko. Poslancem byl až do roku 1918.

Dne 14.října 1918 proklamoval na plzeňském náměstí požadavek na vyhlášení Československé republiky. Stal se členem Revolučního národního shromáždění. V těžké poválečné době zajistil pro město zásobení potravinami z Přešticka a Klatovska. V prvních poválečných volbách, kdy výrazným ziskem volebních hlasů zvítězila sociálně demokratická strana, byl zvolen starostou Plzně.

Pik v Revolučním národním shromáždění prosadil řadu nových zákonů a novel. Některé vešly ve známost pod jeho jménem. Zákon lex Pik umožnil městům vyvlastnit půdu pro rozvoj obce. Tento zákon nastartoval výstavbu veřejně prospěšných staveb pro potřebu občanů obcí.

Obrovské úsilí věnoval Luděk Pik rozvoji města. Základem rozvoje Plzně se stal jeho plán na vytvoření tak zvané Velké Plzně . V roce 1924 se k městu připojily obce Doubravka, Doudlevce, Lobzy, Skvrňany a Hradiště. Pik zajistil pro město státní podpory pro výstavbu komunikací, vodovodu a regulací řek. Po vypuknutí krize získal další peníze na nouzové práce. Takovou podporu ze strany státu nemělo žádné město v celé republice.

Za Pikova starostování se provedly úpravy ulic, rozšířila se kanalizační síť, zregulovaly se řeky, stavěly se mosty, školy, rozšířila se vodárna. Město se elektrifikovalo, prodloužily se tramvajové tratě, zavedla autobusová doprava, modernizovala plynárna, rozšířila jatka, město získalo chotěšovský velkostatek, byla vybudována hasičská a záchranná stanice. Z iniciativy starosty Pika byly vybudované ústavy pro zdravotně postižené občany, pro sirotky, byly vybudované Městské lázně, které byly v té době nejmodernější svého druhu ve střední Evropě (jak vypadají dnes ?), v blízkosti lázní vyrostl studentský dům pro nemajetné studenty, byla zmodernizována nemocnice (postaven chirurgický pavilon). Za 16 let starostování Luďka Pika bylo postaveno v Plzni 2552 obecních bytů.

Luděk Pik se zasloužil nejen o vybudování moderního krematoria, ale také Rašínův dům a budovu Technických úřadů města Plzně, jeho zásluhou byla vybudována druhá kolej na trati Plzeň Zdice.

Dodnes se v plzeňské Škodovce traduje působení Luďka Pika v e správní radě podniku. Odměnu za jeho činnost ve správní radě věnoval na dobročinné a kulturní účely.

1.října 1938 vstoupilo německé vojsko do jihozápadních Čech a Plzeň se stala hraničním městem. Útoky na vedení města a zejména na starostu vyústily 12.prosince v rezignaci Luďka Pika na svoji funkci. 23. dubna 1939 byl zatčen gestapem a obviněn z přípravy atentátu na Musoliniho ! Koncem května byl propuštěn s tím, že se musí denně hlásit na policii. Od té doby se Pik schovával před gestapem, které jej znova přišlo v srpnu 1939 zatknout a jen díky varování plzeňského policejního ředitele Mainera se Pik dostal včas do úkrytu v Praze u své sestry. 24. srpna 1944 byl opět zatčen a před transportem do koncentračního tábora jej zachránil lékař, který konstatoval, že není schopen transportu pro silný srdeční záchvat.

Po osvobození Plzně se Pik pokoušel znovu obnovit sociální demokracii a vydávání deníku Nová doba. Narazil na silný odpor komunistů, kteří cítili nebezpečí ze strany bývalého úspěšného starosty. Byl zadržen policií a donucen vyhrůžkami před zhroucenou manželkou podepsat prohlášení, že nebude vyvíjet žádnou politickou činnost.

Nepomohly žádné stížnosti na jednání předsedy Revolučního národního výboru a úředníků plzeňského magistrátu, které adresoval předsedovi vlády Fierlingerovi, ministrovi Laušmanovi a prezidentu Benešovi. Měl velké potíže s bytem. Do svého, němci zdevastovaného bytu v Resslově ulici se mohl nastěhovat až po intervenci v Národním shromáždění.

Luděk Pik zemřel v plzeňské nemocnici 19. dubna 1948 na zástavu srdce. Jeho manželka živořila s penzí 400 korun měsíčně do roku 1962, kdy 15. února zemřela stejně zapomenuta, jako její manžel.

Manželé Pikovi neměli žádné děti. Veškerý svůj majetek věnovali městu Plzni. Město se Luďkovi Pikovi odvděčilo tím, že donedávna neměl na Ústředním hřbitově ani vlastní hrob. Urna s popelem byla nalezena a uschována ředitelem plzeňských hřbitovů Ing. Skalou. Z iniciativy některých vděčných občanů byl v dubnu 2003 vybudován této významné osobnosti na Ústředním hřbitově čestný hrob.

Z různých podkladů sestavil Milan Mudra

 


Zde zadejte