Jaroslav Průcha


Jaroslav Průcha

*7.5.1914 +26.7.1993

Jaroslav Průcha - redaktor Nového dne novin plzeňských sociálních demokratů se narodil těsně před vypuknutím první světové války. Dospívání v první republice bylo spojeno s utvářením politického názoru sociálního demokrata. V devatenácti létech vstoupil do ČSSD. Vystudoval učitelák a živil se jako učitel základní školy.

Demokratické smýšlení přivedlo Jardu v době okupace Československa hitlerovským Německem do vězení, ze kterého se vrátil s podlomeným zdravím. Poválečné období bylo spojeno s jeho intenzivní redaktorskou činností v  Novém dnu , kde dal vyniknout svému politickému bystrozraku. Byl pevný v demokratických zásadách, které uplatňoval ve svých komentářích politických událostí. Bral se za práva obyčejných občanů a vždy byl na straně těch, o kterých byl přesvědčen, že jsou nositeli pokrokových sociálně demokratických myšlenek. Odsuzoval snahy fierlingerovského prokomunistického křídla v ČSSD a nikdy se nesmířil s likvidací ČSSD komunistickou vnitrostranickou pátou kolonou. 25.února 1948 měl jako redaktor Nového dne noční službu, když do redakce vtrhla komunistická horda v čele s pozdějším národním umělcem Josefem Větrovcem. Od té chvíle přestal existovat svobodný, demokratický tisk v Plzni.

Svůj negativní postoj ke komunistickému puči dával hlasitě najevo. To mu přineslo další pobyt v kriminálu. Tentokrát v komunistických věznicích. V roce 1953 byl odsouzen na 12 let žaláře. Na společná léta v kriminále vzpomíná další významný člen ČSSD, plzeňský rodák Karel Hrubý: ..v druhé polovině roku 1954 (po Lušmanově únosu z Rakouska) začalo ve všech krajích zatýkání sociálních demokratů, plzeňští byli souzeni už koncem října 1954, skupina Šimák, Šádková, Oswald, Hrubý a Šindler přišla před Nejvyšší soud-vojenské kolegium až v září 1955. Někdy koncem října 1955 jsem byl převezen z Ruzyně na Pankrác a po několika dnech odtud na lágr ve Rtyni v Podkrkonoší. Bylo to několik dřevěných baráků natěsnaných v úzkém údolí uprostřed lesů kolem Tmavého dolu, do kterého jsme chodili těžit uhlí a uranový proplástek. Zavedli mne do baráku, kde bylo asi 40 slamníků, ale v němž bylo ubytováno na 60 vězňů, kteří se na slamnících střídali. Když odešli někteří na noční směnu, mohli jsme my nově příchozí zalehnout na jejich slamníky. A když jsme se vrátili druhého dne z ranní směny, mohli jsme se (pokud nás nepřistihl dozorce) natáhnout na slamníky těch, kteří byli právě na odpolední směně .. .Mezi obyvateli baráku, do kterého jsem byl přidělen, jsem náhle spatřil známou tvář Jardu Průchu z Nového dne. Přiznám se, že jsem měl radost jako bych potkal brášku v tom neznámém světě to byl někdo, o němž jsem věděl, že mu mohu důvěřovat. A tak jsem ho hned začal zpovídat, jak se na lágru žije, jaká je práce, jak se chovají dozorci atd. Jarda, který byl na táboře už několik měsíců, mi dával cenné rady a také ovšem varování před možnými nebezpečími.

Po úmrtí Stalina a uchopení moci v Sovětském svazu Chruščovem došlo k pomalému zmírňování důsledků kultu osobnosti a tak se Jarda v roce 1960 - po šesti létech žalářování - dočkal amnestie.

Když se Jarda z kriminálu vrátil, přinesl si sebou nejen pevnou vůli, ale také řadu nemocí. Nejhorší byla pro něj ztráta velké části zraku. Učit nesměl a tak nastoupil jako závozník do ČSAD, kde to dotáhl na funkci dispečera a zde vydržel až do důchodu. V roce 1969, ještě před nástupem období normalizace, se konečně dočkal plné rehabilitace.

S přibývajícími léty stále hůře viděl, obtížně četl a, ačkoliv to nikdy veřejně neřekl, připravoval se na úplnou slepotu. Prožíval těžké chvíle zlomeného člověka. Karel hrubý vzpomíná: zastupoval jsem stranu na jednáních Socialistické internacionály a na kongresech spřátelených stran. Tak jsem přišel do styku i s německými sociálními demokraty z někdejšího Československa, kteří pokračovali ve své stranické činnosti pod jménem Seligerova obec (Seliger-Gemeinde). Jejich předseda Volkmar Gabert mne požádal, abych sestavil listinu sociálních demokratů v Československu, kteří byli obětí komunistického režimu. Tam jsem pochopitelně zařadil také Jardu Průchu, kterému pak sociální fond německé sociální demokracie posílal alespoň na vánoce jistou podporu v DM. Jarda mne pak v dopise prosil, abych jeho jménem německým přátelům poděkoval. To byl také můj poslední kontakt s Jardou.

Po roce 1989 nový politický dech nalil do jeho života novou sílu. Jarda se aktivně zapojil do obnovování ČSSD v Plzni. Účastnil se besed v Plzeňském rozhlasu, přicházel za mladými lidmi do škol a trpělivě jim vysvětloval na čem stojí ideály Sociální demokracie.

Bylo to před vánocemi v roce 1989, kdy jsem zaslechl hlas Jardy Průchy v přímém přenosu z politické diskuse, která byla vysílána ze studia Plzeňského rozhlasu. Jeho rozvážný hlas oznamoval posluchačům, že v Plzni se obnovuje činnost politické strany Československé strany sociálně demokratické.

Jarda Průcha byl, s trochou nadsázky, studnou vědomostí, která poskytla živou vodu informací každému, kdo o ni požádal. V době obnovování strany Jardovi ubývalo na síle a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Zrak mu již nestačil ani nato, aby mohl samostatně cestovat městskou dopravou. Když nás požádal o doprovod, rádi jsme jej poskytli.

Celý život našeho přítele byl naplněn prací a odříkáním pro sociální demokracii. Spoléhal na sílu mladých lidí ve kterých viděl budoucnost ČSSD. Také nás nabádal, abychom nezapomínali na lidi v pohraničních okresech a pomáhali jim.

.Myslím, že hlavní práci na poli sociální demokracie odvedl v letech před únorem 1948 a v následujících letech do svého zatčení v roce 1954. Poté už jen trpěl jako všichni demokraté, kteří se nechtěli smířit s komunistickým režimem. Myslím, že bude jen spravedlivé, jestliže Plzeňáci si na jednoho ze svých bojovníků vděčné vzpomenou (KH)

26.7.1993 se jeho srdce zastavilo. V nás, kteří jsme jej znali, zůstává kus jeho nadšení a optimismu a proto na něj nikdy nezapomeneme.

Milan Mudra (vzpomínky na JP poskytl Karel Hrubý Basilej)


Zde zadejte